Death Parade: Hrajem šipky o věčnost

Dequim je barman. Stojí za barem v herně, do který je z venku jediný přístup výtahem. Ta herna je ve věži plné podobných hospod s různými hrami. Ta věž je v očistci. A výtah sem vozí čerstvě zemřelé páry. Mrtvá dvojice, která nemusí být nutně milostná, si zahraje, pokecá, dá drink, u toho si vzpomene na svůj poslední zážitek, třeba jak padá autem ze skály, a pak se podle hry a podle volby barmana rozhodne, kterej z nich půjde do nebe a kterej do pekla. Ha.

Zdá se to jednoduchý - neumíš šipky, budeš na věčnost trpět, umíš - nebudeš. Ono tady ale nejde o to, kdo vyhraje, ale kdo jak hraje. Což dvojice samozřejmě neví. A těch rozhodnutí při hře si všímá právě Dequim a podle toho pak volí nebe nebo peklo. Výtahem dolů nebo nahoru.

Vtip je ale v tom, že Dequim dostane do baru novou posilu, holku z lidskýho světa. Tu začne pozorovat a pídit se, proč jako zrovna on takhle rozhoduje o něčem, o čem vlastně vůbec nic neví. On totiž člověkem nikdy nebyl. A taky si všimne, že jiní barmani se nebojí nebýt spravedliví.

Fuck off! Ta drzost tvůrců rozhodovat o osudech lidí bez jakýhokoli řádu a opodstatnění je dorážející. Já s tím většinou souhlasila a taky že mě o to víc nasralo, když jsem jednou souhlasit přestala. Tady jde o posmrtnou věčnost, lidi! Ne o pivo pro vítěze!

A o tom to celý sakra je. Právě ta drzost mít konečný rozhodnutí o věčnosti bez diskuze, udrží diváka v pozoru. Překvapí vás už jen ten nápad, že po smrti přijde hra zdánlivě spravedlivá, ale s možností být špatně vyhodnocená. Pak už jen doufáte, že se to nějak vysvětlí, že přeci není tolik životů zmařených.

A z křesla divák vylítne ve chvíli, když se sám rozhodce Dequim dopídí k tomu, že rozhodl špatně, a že vlastně nikdy nemůže rozhodnout dobře, protože u lidí existujou věci jako je třeba milosrdná lež nebo sebeobětování.

Podívaná na Death Parade je jako když arachnofobik čumí na pavouka. Já jsem arachnofobik a myslím, že pavouci jsou fascinující a krásný zvířata. Baví mě je pozorovat, ale z uctivé vzdálenosti. A taky mě baví do nich foukat a trochu sebe sama provokovat. Když se ale pohnou, s křikem zdrhám.

Odstavec musím darovat i animaci. Opět nádhera. Tvůrci si pohráli s osobitostí postav, obzvlášť krásná je Nona, vedoucí všech těch podniků, celý tý věže. Hry jsou chytré, někdy i neobvyklé a napínavé. Co je ale nejlepší, je opening song. Dodnes moje druhá nejoblíbenější (hned po openingu z Tokyo Ghoula) na světě. Škoda, že se ta písnička svým optimismem k depresivnímu seriálu vůbec nehodí.

Death Parade ale taky může být v jiných rukou zkritizováno. Emotivní, filozofické a existenciální dílko se tvrdším povahám může až hnusit. Kdo se chce ale zamyslet nad smrtí, nad podstatou člověka a celou posmrtnou existencí jinak, kdo se chce citově trochu vyždímat, tohle je ta nejlepší volba. Vodopády slz a silná katarze při posledním dílu zaručeny.