Tokyo Ghoul: Strach a hnus v Tokyu

Zvracím a cejtím se skvěle. Ghoulové neboli zombíci v Tokyu prostě existujou. V temných uličkách žerou lidi, ovládaj stále větší území a policajti po nich jdou se speciálníma zbraněma složenýma z jejich těl. Do toho se zrodí Ken Kaneki, člověk, kterého chtěla jedna ghoulice sežrat, ale nepovedlo se, jedno se sešlo s druhým, a z Kanekiho je napůl ghoul napůl člověk. Musí žrát jen lidský maso, normální jidlo nestráví, ale v mysli se i přes obrovské hladovění snaží žůstat člověkem.

Samozřejmě je už podle popisu jasný, že Tokyo Ghoul je neuvěřitelně nechutná záležitost. Přesto animátorům tleskám za cenzuru uříznutých končetin v podobě temných stínů, které v obraze nijak nevadí a nepřekáží, divák si jich sotva všimne. Přesto doporučuju na youtube na ně mrknout, jsou docela reálný.

Teď ale k tomu hlavnímu. Je to detektivka a mně trvaly celý dvě série, než jsem na to přišla. Je to jedna z těch, kdy se musíte po vrahovi pídit v přítomném čase společně s detektivem, nevíte víc než on. Jenže tady detektiv není, jsem jen já a snažím se zjistit, co to ten Kaneki sakra dělá a proč?! V druhý sérii se totiž totálně zblázní a nejhorší na tom je, že se mu ve skrytu duše nedivíte. Finále jedničky vás donutí ho neodsuzovat.

To je ale tajemno hlavní postavy, které baví. Chtěla bych říct, že je Tokyo Ghoul komplexní, ale nemůžu. Co mě nebaví je, že se snaží i v důležitých sděleních udržet jakési tajemno a to i na úkor chápání věcí, co se tam dějou. Něco jako kdyby eL v Death Note nedoříkával věty. Člověk je pak naštvanej, že neví co se stalo a co ty symboly vlastně znamenají. A ono mi to vlastně ve více věcech přípomínalo Death Note. Jsou tam podivní lidé, velký vyšetřovací místnosti, složitý případy a jeden stupidní policajt.

Tu hroznou tíhu pochopit děj plný otázek ale kompenzují postavy. Je neskutečně lehké si je zamilovat. Je jich tam sice hrozně moc, ale člověku prostě nevadí žádná nová. Nikdo se neopakuje, každý ghoul je nový, jedinečný. Ať na to kouká děda, dceruška, puboš, introvert, geek, sexbomba, bouchač nebo uplnej kretén, každej tam najde toho svýho hrdinu.

Tokyo Ghoul stále pokračuje, netrpělivě čekám na třetí sérii a těším se. Ono i přes ty otázky a podivnosti, na to totiž stojí koukat. Člověk když nemá na talíři všechno přesně nandaný, tak musí přemejšlet a sám si ten příběh dotvářet. A to mě baví. Jo a hlavně ten obří ghoul v posledním díle? WHAT?! PS: Písnička, opening, první série: Nejlepší písnička z celýho vesmíru! Jak její originál z anime, tak doporučuju akustickou verzi, kde to ten zpěvák píská hodinu dokola v doprovodu piánka.